Smrk (Picea): poznávání, druhy, výskyt v ČR a pěstování

Smrk (Picea) je rod stálezelených jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), který zahrnuje přibližně 35–40 druhů rozšířených v mírném a chladném pásu severní polokoule. V České republice je původní jediný druh, smrk ztepilý (Picea abies), který díky lesnickému hospodaření zaujímá zhruba polovinu plochy našich lesů a je hospodářsky nejvýznamnější dřevinou. Poznáte ho podle visících šišek, které opadávají vcelku, a podle drsných větviček s kolíčky po opadaných jehlicích.

Smrk ztepilý v kostce

Jak smrk poznat

Smrk patří mezi jehličnaté stromy s pravidelnou, úzce kuželovitou korunou a průběžným kmenem. Větve vyrůstají v přeslenech – každý rok jeden patro, takže u mladých stromů lze podle přeslenů zhruba odhadnout věk.

Jehlice

Jehlice smrku ztepilého jsou čtyřhranné (v průřezu kosočtverečné), tuhé a pichlavé, se světlými průduchovými proužky na všech čtyřech stranách. Vyrůstají jednotlivě ve šroubovici kolem větvičky a sedí na drobných dřevnatých výstupcích, tzv. polštářcích (sterigmatech). Po opadu jehlic zůstávají kolíčky na větvičce, která je pak drsná jako struhadlo – to je nejspolehlivější poznávací znak. Některé cizokrajné druhy, například smrk omorika nebo sitka, mají jehlice zploštělé. Každá jehlice má jediný cévní svazek a na stromě vydrží obvykle 5–7 let, v horách i déle.

Šišky

Šišky smrku vždy visí dolů a po vypadání semen opadávají celé. Jsou tvořeny dřevnatými šupinami uspořádanými ve šroubovici. U smrku ztepilého jsou 10–16 cm dlouhé, nejprve zelené nebo nachové, za zralosti hnědé. Pod lesními smrky tak nacházíme celé šišky, často ohlodané veverkami nebo vyklované křivkami.

Kůra a květy

Kůra je zprvu tenká, červenohnědá, později šedohnědá a odlupuje se v tenkých okrouhlých šupinách. Smrk je jednodomý: samčí šištice jsou jahodově červené až žluté a v květnu práší pyl, samičí šištice jsou zpočátku vzpřímené, nápadně karmínové a teprve po opylení se obracejí dolů.

Smrk, nebo jedle?

Smrk se nejčastěji plete s jedlí. Rozdíly shrnuje tabulka:

Od borovice a modřínu smrk spolehlivě odlišíte tím, že jeho jehlice nejsou ve svazečcích, ale vyrůstají jednotlivě.

Druhy smrků v České republice

Původním druhem je pouze smrk ztepilý. V parcích, zahradách, okrasných výsadbách i lesních kulturách se však setkáme s řadou cizokrajných druhů:

• Smrk pichlavý (Picea pungens) – ze Skalistých hor v USA; velmi tvrdé a ostře pichlavé jehlice, u kultivarů skupiny Glauca výrazně stříbřitě modré. Hojně vysazován v sídlištích a na zahradách, v minulosti i jako náhradní dřevina v imisemi poškozených Krušných horách.
• Smrk omorika (Picea omorika) – balkánský endemit z povodí Driny; velmi štíhlá sloupovitá koruna a ploché jehlice se dvěma bílými proužky. Dobře snáší znečištěné ovzduší, oblíbený do měst.
• Smrk sivý (Picea glauca) – ze Severní Ameriky; známý hlavně zakrslým kultivarem 'Conica' s hustou kuželovitou korunkou.
• Smrk východní (Picea orientalis) – z Kavkazu a severovýchodního Turecka; nejkratší jehlice ze všech smrků (6–10 mm), lesklé a tupé.
• Smrk sitka (Picea sitchensis) – z tichomořského pobřeží Severní Ameriky; největší smrk světa (přes 90 m), u nás jen vzácně, potřebuje vlhké klima.
• Smrk Engelmannův (Picea engelmannii) a smrk černý (Picea mariana) – spíše v arboretech a sbírkách.

Ze smrku ztepilého existuje také mnoho zahradních kultivarů: kulovitý 'Nidiformis' s hnízdovitým tvarem, převislý 'Inversa', 'Acrocona' s šiškami už na mladých rostlinách nebo zakrslé 'Little Gem'.

Kde smrk roste a jeho ekologie

Smrk ztepilý se přirozeně vyskytuje v severní a střední Evropě, od Skandinávie přes Karpaty a Alpy po Balkán. V Česku tvoří přirozené smrčiny především v nejvyšších polohách hor – na Šumavě, v Krkonoších, Hrubém Jeseníku, Králickém Sněžníku a Beskydech, zhruba nad 1100–1200 m n. m., kde vytváří horní hranici lesa. Menší přirozené populace roste také na rašeliništích, v podmáčených sníženinách a v chladných inverzních roklích, například v pískovcových soutěskách Českého Švýcarska.

V nižších polohách byl smrk původně jen příměsí horských jedlobučin s bukem a jedlí. Jeho přirozený podíl v lesích se odhaduje na pouhých zhruba 11 %. Od konce 18. století se však kvůli rychlému růstu, snadnému pěstování a kvalitnímu dřevu vysazoval ve stejnověkých monokulturách i v pahorkatinách a nížinách, takže dnes tvoří okolo poloviny lesů.

Sucho a kůrovec

Smrk má mělký, talířovitý kořenový systém a vyžaduje vlhké a chladné klima s ročními srážkami nad zhruba 700 mm. V teplejších polohách je proto náchylný k suchu a vývratům. Oslabené stromy napadá lýkožrout smrkový (Ips typographus), jehož přemnožení po suchých letech 2015–2020 způsobilo největší kůrovcovou kalamitu v historii českého lesnictví, především na Vysočině, Moravě a ve středních Čechách. Lesníci proto smrkové monokultury v nižších polohách přeměňují na smíšené lesy s bukem, jedlí, dubem a dalšími dřevinami.

Ekologicky je smrk důležitý pro řadu živočichů: jeho semena jsou potravou křivky obecné, veverek a datlů, horské smrčiny jsou domovem tetřeva hlušce, kulíška nejmenšího či datlíka tříprstého. V jeho opadu žije řada specializovaných hub, například hřib smrkový.

Dřevo a využití

Smrkové dřevo je měkké, lehké (hustota přibližně 430–470 kg/m³), světlé až nažloutle bílé, s lesklým povrchem a nevýrazným rozdílem mezi bělí a jádrem. Snadno se opracovává, dobře se lepí a vzhledem ke své hmotnosti je velmi pevné. Využívá se:

• ve stavebnictví na krovy, trámy, prkna, lepené nosníky a dřevostavby,
• v nábytkářství, na obalový materiál a palety,
• k výrobě celulózy, papíru, dřevotřískových a dřevovláknitých desek,
• jako rezonanční dřevo na ozvučné desky houslí, kytar a klavírů – nejcennější je pomalu rostoucí horské dřevo s úzkými a pravidelnými letokruhy, jaké poskytují například Šumava a Krkonoše,
• jako vánoční stromek a zdroj chvojí.

Z pryskyřice se dříve vyráběla kalafuna a terpentýn, z kůry třísloviny pro koželužství. Mladé výhonky se v lidovém léčitelství používají na sirup proti kašli.

Pěstování smrku na zahradě

Stanoviště a půda

Smrky mají rády slunce až polostín, vzdušnou vlhkost a čerstvě vlhkou, mírně kyselou až neutrální půdu. Nesnášejí dlouhodobé sucho, horko a zhutnělou půdu. Do teplých nížin a menších zahrad se lépe hodí odolnější smrk omorika nebo smrk pichlavý než smrk ztepilý, který v dospělosti dorůstá rozměrů nevhodných do blízkosti domů – mělké kořeny a velká koruna z něj činí riziko při vichřicích.

Výsadba a péče

• Sázejte na jaře nebo na začátku podzimu, nejlépe rostliny se zemním balem nebo z kontejneru.
• Výsadbovou jámu připravte zhruba dvakrát širší, než je bal, a strom nezasazujte hlouběji, než rostl.
• V prvních letech a během suchých období zalévejte vydatně a méně často; prospívá mulč z kůry nebo jehličí.
• Řez není nutný; živé ploty ze smrku lze stříhat koncem června. Smrk neobráží ze starého dřeva, proto nezkracujte větve až do holé části.
• Zakrslé kultivary jako 'Conica' chraňte v předjaří před přímým sluncem a mrazem, které způsobují hnědnutí jehlic.

Choroby a škůdci

Na zahradách se nejčastěji objevuje mšice smrková (Elatobium abietinum), která po mírných zimách způsobuje žloutnutí a opad starších jehlic, hlavně u smrku pichlavého. Na výhonech vytvářejí šiškovité hálky korovnice (rod Adelges, Sacchiphantes). V suchu se množí sviluška smrková. Kořeny a kmen napadají houby václavka a kořenovník vrstevnatý, které způsobují hnilobu. Nejlepší prevencí je vhodné stanoviště a dostatek vláhy.

Zajímavosti a kulturní význam

• Ve švédském pohoří Fulufjället roste smrk zvaný Old Tjikko. Viditelný kmen je mladý, ale jeho kořenový systém se klonálně obnovuje přibližně 9 500 let, což z něj činí jeden z nejstarších známých organismů.
• Přívlastek „ztepilý“ znamená štíhlý a vysoký. Starší vědecký název Picea excelsa (vznešený) byl nahrazen platným jménem Picea abies.
• Smrk je nejčastějším vánočním stromkem v Česku a od 19. století symbolem Vánoc ve střední Evropě.
• Podle letokruhů horských smrků vědci rekonstruují klima minulých staletí.
• Na Šumavě se nechávají kůrovcem napadené porosty v bezzásahových zónách přirozenému vývoji; dnes se na nich přirozeně obnovuje nový, pestřejší les.

Shrnutí

Smrk je rod přibližně 35–40 druhů jehličnanů, v Česku zastoupený jediným původním druhem – smrkem ztepilým. Spolehlivě ho poznáte podle čtyřhranných pichlavých jehlic na kolíčcích a visících šišek, které opadávají celé. Je to klíčová dřevina horských lesů a nejvýznamnější zdroj dřeva, zároveň však symbol nutné proměny monokultur v pestřejší smíšené lesy odolnější vůči suchu a kůrovci.